Institut zástupce veřejnosti je v dosavadním stavebním zákoně (zákoně č. 183/2006 Sb.) upraven v ustanovení § 23. Zástupce veřejnosti je následně oprávněn podávat námitky proti návrhu zásad územního rozvoje (srov. ustanovení § 39 odst. 2 dosavadního stavebního zákona), proti návrhu územního plánu (srov. ustanovení § 52 odst. 2 dosavadního stavebního zákona), a to včetně případných aktualizací či změn. I v případě územního opatření o stavební uzávěře je zástupce veřejnosti oprávněn podávat námitky (srov. ustanoven § 98 odst. 3 dosavadního stavebního zákona).

Zástupce veřejnosti umožňuje patřičnému počtu osob, které by standardně nemohly podávat vůči návrhu územního plánu či jeho změně námitky, námitky podat, neboť námitky jsou dle dosavadního stavebního zákona vyhrazeny pouze vlastníkům pozemků a staveb, oprávněnému investorovi a zástupci veřejnosti. Všichni ostatní mohou podávat proti návrhu své připomínky. Dle dosavadní právní úpravy platí, že připomínky musí být vypořádány, zatímco o námitkách musí být rozhodnuto.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) stanoví, že proti návrhům územně plánovací dokumentace může každý podávat připomínky (viz ustanovení § 97 odst. 1 nového stavebního zákona) s tím, že námitky jsou en bloc vyloučeny (srov. ustanovení § 97 odst. 4 nového stavebního zákona). Z tohoto důvodu již není institut zástupce veřejnosti, jehož primárním smyslem bylo umožnit kvalifikované skupině osob podávat námitky (namísto připomínek, které se „pouze“ vypořádávaly“), novým stavebním zákonem regulován. S námitkami tedy celkově nový stavební zákon nepočítá, tudíž institut zástupce veřejnosti pozbyl svého smyslu a nový stavební zákon s ním již také nepočítá.

Nový stavební zákon samozřejmě nevylučuje, aby větší skupina osob zmocnila konkrétní osobu (fyzickou či právnickou), aby podala jedny připomínky za takovou skupinu. „Síla“ této připomínky přitom bude spočívat zejména v politické rovině, neboť při vypořádání takové připomínky bude pořizovateli, určenému zastupiteli, ale i rozhodujícímu orgánu (např. zastupitelstvu obce) zřejmé, že nejde o názor jednotlivce a jde o podání, které má širší podporu více osob. To pak může mít vliv na posouzení takové připomínky.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) definuje pořizovatele ve svém ustanovení § 46 odst. 1 takto:

„Pořizovatelem se v tomto zákoně rozumí

a) ministerstvo,

b) Ministerstvo obrany,

c) úřad územního plánování a

d) obecní úřad na základě potvrzení krajského úřadu o zajištění splnění kvalifikačních požadavků pro výkon územně plánovací činnosti.“

Úřadem územního plánování je pak ve smyslu ustanovení § 23 a ustanovení § 25 nového stavebního zákona právě obecní úřad obce s rozšířenou působností. Je zřejmé, že pořizovatelem ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) nového stavebního zákona se míří všechny „ostatní“ obecní úřady, tedy obecní úřady obcí tzv. I. typu („prosté“ obecní úřady) a obecní úřady obcí tzv. II. typu (obecní úřady obcí s pověřeným obecním úřadem).

Zástupce pořizovatele je pak definován v ustanovení § 46 odst. 2 písm. c) nového stavebního zákona jako osoba splňující kvalifikační požadavky pro výkon územně plánovací činnosti, které bylo uděleno oprávnění k výkonu územně plánovací činnosti ministerstvem, přičemž právě prostřednictvím této osoby pořizovatele – obecní úřad obcí I. a II. typu – vykonává činnost pořizovatele ve smyslu nového stavebního zákona.

Je vhodné přitom poznamenat, že obecní úřady obcí I. a II. typu za podmínky splnění kvalifikačních požadavků pro výkon územně plánovací činnosti – např. s využitím služeb zástupce pořizovatele – mohou vykonávat pouze některé činnosti. Rozhodně tímto postupem nemůže být zcela nahrazena činnost úřadů územního plánování. Jedná se o následující činnosti:

• pořizování územního plánu a regulačního plánu;
• pořizování územního opatření o stavební uzávěře a územního opatření o asanaci území pro území obce;
• vkládání dat do národního geoportálu územního plánování;
• pořizování územní studie.

Předně je vhodné připomenout, že stávající stavební zákon č. 183/2006 Sb. až do konce roku 2017 byl založen na tom, že soulad záměru s vydanou územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování posuzoval stavební úřad. Novelizací provedenou zákonem č. 225/2017 Sb. bylo zavedeno závazné stanovisko úřadu územního plánování dle ust. § 96b stavebního zákona č. 183/2006 Sb., které bylo pro většinu povolovaných záměrů vyžadováno. Obsahem závazného stanoviska bylo posouzení mj. i perspektivou politiky územního rozvoje.

Nový stavební zákon se „vrací“ k regulaci do 31. 12. 2017 s jistou modifikací. Dle ust. § 193 odst. 1 písm. a) nového stavebního zákona stavební úřad posuzuje, zda je záměr – stavební či nestavební – v souladu s územně plánovací dokumentací, územními opatřeními a vymezením zastavěného území. Nový stavební zákon tedy již nevyžaduje, aby byl zkoumán soulad záměru s politikou územního rozvoje, což mj. reaguje i na stávající praxi, kdy v řadě případů posouzení souladu s politikou územního rozvoje je velmi lakonické a stručné, bez bližšího odůvodnění, to vše navíc za situace, kdy politika územního rozvoje objektivně žádné požadavky na drtivou většinu povolovaných záměrů neobsahuje. V případě územně plánovací dokumentace bude tedy stavební úřad zkoumat soulad s územním rozvojovým plánem (či dílčím územním rozvojovým plánem), zásadami územního rozvoje kraje, územním plánem a regulačním plánem, byly-li vydány.

Kromě tohoto bude nutné zkoumat, zda je záměr souladný s územními opatřeními, jimiž jsou dle ust. § 61 písm. e) nového stavebního zákona územní opatření o stavební uzávěře a územní opatření o asanaci území. Konečně pak se stavební úřad bude zabývat tím, zda je stavební záměr souladný s vymezením zastavěného území, které je buď součástí územního plánu příslušné obce, nebo je vydáno samostatně, neboť v případě, že obec nemá vydán územní plán, pak je pořizovatel povinen zajistit samostatné vymezení zastavěného území (srov. § 117 nového stavebního zákona).

Ve vztahu k posuzování záměrů s cíli a úkoly územního plánování tak, jak předpokládala i dnešní právní úprava v ust. § 96b stavebního zákona č. 183/2006 Sb. a předchozí právní úprava, dochází k nejpodstatnější změně. Dle ust. § 193 odst. 1 písm. b) nového stavebního zákona posuzuje stavební úřad, zda je záměr v souladu s: „cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území a s požadavky na ochranu kulturně historických, architektonických a urbanistických hodnot v území, nemá-li obec vydán územní plán.“ Perspektivou cílů a úkolů územního plánování bude záměr posuzován pouze tehdy, když obec nebude mít vydán územní plán. V případě obcí s územním plánem tedy již nebude posuzováno, zda je záměr souladný s cíli a úkoly územního plánování, neboť tyto by měly být – dle východiska tohoto ustanovení – naplněny již vydáním územního plánu.

V současné době se spekuluje o tom, zda může stavební úřad požádat o nějaký akt úřad územního plánování, není-li dána výslovná opora v novém stavebním zákoně. Nepochybně je možné uvažovat o aplikaci ust. § 8 odst. 2 správního řádu, neboť ten obsahuje obecnou zásadu spolupráce mezi správními orgány (tj. stavebním úřadem a úřadem územního plánování). Nicméně výsledný akt úřadu územního plánování – ať již bude nazván jako stanovisko, vyjádření či jakkoliv jinak – není pro stavební úřad ani účastníky řízení závazný. Jednalo by se sice o odborný podklad úřadu územního plánování, avšak jediný, kdo je závazně oprávněn vykládat soulad záměru ve smyslu ust. § 193 odst. 1 písm. a) a písm. b) nového stavebního zákona, je stavební úřad. Stavebnímu úřadu navíc po dobu vydávání takového aktu poběží zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí a stavební úřad takový akt nemůže vyžadovat např. po stavebníkovi, jelikož ten není povinen jej zajistit.