Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) představuje oproti dosavadnímu stavebnímu zákonu (zákonu č. 183/2006 Sb.) podstatnou změnu.

Dle dosavadního stavebního zákona - při reflexi relevantní judikatury správních soudů - platilo, že v případě dělení nebo scelování pozemků nebylo možné využít k zajištění přístupu na veřejnou komunikaci institutu jiného věcného práva. Vždy bylo nutné pozemky dělit či scelovat tak, aby veškeré pozemky dotčené tímto nestavebním záměrem měly přímé napojení na veřejnou komunikaci.

Nový stavební zákon v ustanovení § 216 odst. 2 výslovně stanoví: „K žádosti o povolení dělení nebo scelení pozemků se namísto projektové dokumentace přikládá celková situace v měřítku katastrální mapy, včetně parcelních čísel, se zakreslením požadovaného dělení nebo scelení pozemků s vyznačením přímého přístupu z veřejné komunikace ke všem pozemkům, nebo přes pozemek nebo stavbu stejného vlastníka, anebo na základě jiného věcného práva k cizímu pozemku nebo stavbě.“

Jednou z variant je právě zajištění tzv. nepřímého přístupu s využitím institutu jiného věcného práva k cizímu pozemku nebo stavbě. Věcná práva k nemovitým věcem - tedy i pozemkům a stavbám - jsou evidována v katastru nemovitostí. Zde je tedy možné ověřit, zda takové jiné věcné právo zajišťující přístup na veřejnou komunikaci existuje, nebo nikoliv.

V případě, že bude podána žádost o dělení nebo scelení pozemku a nebude-li jiné věcné právo existovat ke dni rozhodnutí stavebního úřadu, nelze považovat požadavek stavebního zákona za splněný.

Pozemky a stavby jsou přitom věci evidované ve veřejném seznamu, jímž je v tomto případě katastr nemovitostí. V souladu s úpravou obsaženou v občanském zákoníku (viz ustanovení § 1262 a ustanovení § 1305 občanského zákoníku) takové jiné právo vznikne primárně zápisem do katastru nemovitostí. Občanský zákoník počítá i se vznikem takového práva na základě jiných právních skutečností (např. vydržením či z rozhodnutí správního orgánu či soudu) s tím, že se v katastru nemovitostí následně takové právo pouze „zaeviduje“.

Dotaz směřuje k tomu, zda je možné považovat uzavřenou smlouvu o zřízení věcného břemene za dostatečné naplnění podmínky dle ustanovení § 216 odst. 2 nového stavebního zákona. Do doby zápisu tohoto věcného břemene do katastru nemovitostí nelze považovat ve smyslu citované právní úpravy obsažené v občanském zákoníku toto právo za vzniklé (vzniká vkladem). Je tedy nutné trvat na tom, aby takové jiné věcné právo bylo do katastru nemovitostí pravomocně vloženo nejpozději ke dni rozhodnutí stavebního úřadu. Ani případné probíhající řízení o vkladu jiného věcného práva do katastru nemovitostí by nebylo dostatečné, jelikož není jisté, že vkladové řízení skončí pravomocným povolením vkladu.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) skutečně stavoví v ustanovení § 255 odst. 4, že řízení o dodatečném povolení stavby je součástí řízení o nařízení odstranění stavby.

Podle ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu platí: „Povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Prováděcí právní předpis stanoví výši paušální částky nákladů řízení a výši paušální částky nákladů řízení ve zvláště složitých případech nebo byl-li přibrán znalec. V případech hodných zvláštního zřetele lze výši paušální částky na požádání snížit.“

Skončí-li řízení o nařízení odstranění stavby, jehož součástí je dodatečné povolení stavby, dodatečným povolením takové stavby, odpadne důvod pro vedení řízení o nařízení odstranění stavby a stavební úřad by jej měl zastavit (v rámci rozhodnutí o dodatečném povolení stavby).

Zpravidla platí, že v případě, kdy je řízení z moci úřední zahajované z důvodu porušení povinnosti zastaveno, neukládá se povinnost nahradit náhradu nákladů řízení paušální částkou. Tuto paušální částku aktuálně stanoví ustanovení § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, ve znění pozdějších předpisů. Nový stavební zákon toto výslovně neřeší. Nicméně dojde-li k dodatečnému povolení stavby, odpadne důvod pro vedení řízení o nařízení odstranění stavby. Za těchto okolností by neměl stavební úřad uložit povinnost nahradit náklady řízení o nařízení odstranění stavby, jelikož toto řízení bude zastavováno.

Pro úplnost je vhodné upozornit na to, že podle zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správních poplatcích“), podléhá dodatečné povolení vyššímu správnímu poplatku než povolení standardního záměru. Výši tohoto poplatku upravuje příloha – Sazebník – Část I. – Položka 18 bod 12. zákona o správních poplatcích.

Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), podstatně zužuje stávající různorodost aktů, které mohou být ze strany stavebního úřadu vydány. Pouze pro připomenutí je vhodné uvést, že stavební zákon č. 183/2006 Sb. upravuje řadu aktů, které nejsou správními rozhodnutími ve smyslu správního řádu a jedná se o úkony podle části čtvrté správního řádu, byť správní rozhodnutí nahrazují (např. územní souhlas, kolaudační souhlas, společný souhlas atd.). V praxi vznikaly sporné situace, neboť v rámci „souhlasů“ nelze v jejich „výrokové části“ stanovovat podmínky jako v případě rozhodnutí, jelikož se nejedná o správní rozhodnutí. Stejně tak bylo v řadě případů sporné, zda byly naplněny podmínky pro vydání těchto aktů. Z tohoto důvodu nový stavební zákon je založen na principu, že záměry (stavební či nestavební) buď vyžadují povolení, nebo povolení nevyžadují. Záměr již nebude možné umístit ani povolit jiným aktem než správním rozhodnutím.

Shora uvedené se pak promítá do vymezení účastníků řízení. Účastníci řízení jsou vymezeni v ust. § 182 nového stavebního zákona, dle něhož jsou účastníkem řízení o povolení záměru (stavebního i nestavebního):

a) stavebník;

b) obec, na jejímž území má být záměr uskutečněn,

c) vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být záměr uskutečněn, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě,

d) osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám nebo sousedním pozemkům může být rozhodnutím o povolení záměru přímo dotčeno,

e) osoby, o kterých tak stanoví jiný zákon.

Okruh účastníků řízení o povolení záměru je tedy založen na okruhu účastníků společného a územního řízení dle stávajícího stavebního zákona č. 183/2006 Sb. (srov. ust. § 94k). Zde bude možné aplikovat do značné míry dosavadní výklady a judikaturu vztahující se k vymezení účastníků řízení. Příkladmo princip, že rozhodná je potencialita přímého dotčení věcných práv v případě osob, která mají věcná práva (vlastnická, věcná břemena atd.) ve vztahu k sousedním pozemkům.

Za zvláštní zmínku pak stojí zejména písm. e), kde jsou řešeny osoby, o nichž tak stanoví zvláštní zákon. V daném případě jde zejména o účastníky na podkladě zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“). Mnoho let se vedou diskuse nad tím, zda tzv. ekospolky mají být účastníky řízení podle stavebního zákona, přičemž úprava obsažená v novém stavebním zákoně reaguje na relativně čerstvou judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2023, čj. 9 As 193/2022-35).

Občanské sdružení (tzv. ekospolek) dle ust. § 70 odst. 3 ZOPK je účastníkem řízení v následujících případech:

• pokud se v něm rozhoduje na základě jednotného environmetálního stanoviska vydávaného namísto povolení kácení dřevin podle § 8 odst. 1 nebo výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle § 56 odst. 1
• pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno.

Tyto podmínky musí být naplněny kumulativně. Tzn. to, že se v daném případě vydává tzv. jednotné enviromentální stanovisko, ještě neznamená, že by mělo být občanské sdružení účastníkem řízení o povolení záměru. Zásadní bude to, zda toto jednotné enviromentální stanovisko je vydáváno namísto povolení kácení volně stojících dřevin dle ust. § 8 odst. 1 ZOPK a/nebo se jedná o výjimku ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů dle ust. § 56 odst. 1 ZOPK.

I splnění těchto podmínek je nutné, aby se občanské sdružení aktivně přihlásilo do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo stavebním úřadem oznámeno zahájení takového řízení.

Podle § 169 odst. 5 dosavadního stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.) bylo umožněno žadateli, aby si vybral, zda žádost o povolení výjimky z požadavků na výstavbu podá samostatně, nebo bude podána žádost o povolení výjimky společně s žádostí o územní rozhodnutí, stavební povolení či v rámci jiného řízení podle stavebního zákona, které s příslušným řízením souvisí a se kterým by řízení o povolení výjimky bylo stavebním úřadem spojeno. V praxi to tedy nezřídka kdy žadatelé řešili tak, že nejprve požádali o povolení výjimky a pakliže jim je výjimka povolena, následně přistoupili k vlastní žádosti o povolení záměru.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) tuto koncepci a možnost volby žadatele (stavebníka) nepřebírá. Dle § 228 nového stavebního zákona totiž platí:

„(1) Je-li k povolení záměru nezbytná výjimka z požadavků na výstavbu, rozhoduje o výjimce stavební úřad v řízení o povolení záměru.

(2) Žádost o výjimku z požadavků na výstavbu je součástí žádosti o povolení záměru a obsahuje uvedení, o jakou výjimku se žádá, a její odůvodnění.“

Nový stavební zákon tedy vylučuje, aby žádost o povolení výjimky byla projednána samostatně. Taková žádost musí být vždy součástí žádosti o povolení záměru, přičemž s tímto řešením počítají i formuláře v rámci vyhlášky č. 149/2024 Sb., o provedení některých ustanovení stavebního zákona (viz např. Příloha č. 3, kde je stanoven formulář pro povolení stavby).

Podal-li stavebník samostatně žádost o povolení výjimky z požadavků na odstupové vzdálenosti podle nového stavebního zákona, aniž by podal žádost o povolení záměru, stavební úřad není oprávněn takovou žádost projednávat a rozhodovat o ní. V takovém případě se jedná o žádost zjevně právně nepřípustnou (§ 228 nového stavebního zákona toto řešení vylučuje), tudíž by stavební úřad měl řízení o takové žádosti zastavit postupem podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Dosavadní stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb.) v ustanovení § 80 odst. 3 vymezoval záměry, které nevyžadovaly rozhodnutí o změně využití území ani územní souhlas, přičemž aktu stavebního úřadu podléhaly tyto záměry pouze tehdy, pokud měly být realizovány na území, na nichž se prokazatelně nalézají archeologické nálezy, a dále též na záměry, pro které bylo třeba závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí a na záměry ve zvláště chráněných oblastech.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) na tuto právní úpravu navazuje a taktéž upravuje nestavební záměry, pro které není třeba povolení změny využití území. V ustanovení § 214 odst. 1 nového stavebního zákona jsou pak – v návaznosti na dosavadní stavební zákon – upraveny obdobné záměry s dílčími modifikacemi.

I v případě nového stavebního pak platí, že tyto záměry vyžadují akt stavebního úřadu, v případě, že jde o:

a) území, pro které je vydán plán území s archeologickými nálezy,

b) záměry EIA,

c) záměr ve zvláště chráněném území, evropsky významné lokalitě nebo ptačí oblasti,

d) záměr v chráněném ložiskovém území.