Dle dosavadního stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.) bylo primárním smyslem institutu autorizovaného inspektora nahrazení stavebního povolení postupem podle § 117 dosavadního stavebního zákona. Zároveň dle dosavadní právní úpravy mají svoji roli i v oblasti kolaudace stavby, neboť stavebník může podle § 122 odst. 6 dosavadního stavebního zákona doložit žádost o vydání kolaudačního souhlasu odborným posudkem (certifikátem) autorizovaného inspektora, přičemž v takovém případě stavební úřad může od závěrečné kontrolní prohlídky stavby upustit a vydat kolaudační souhlas na základě tohoto posudku.

V novém stavebním zákoně (zákoně č. 283/2021 Sb.) je činnost autorizovaných inspektorů primárně upravena v samostatné části osmé. Dle § 276 odst. 1 pak autorizovaný inspektor vydává posudky pro účely kolaudace staveb. Dle § 276 odst. 2 nového stavebního zákona pak autorizovaný inspektor vydává na žádost stavebníka posudek pro účely posouzení souladu projektové dokumentace pro provádění stavby s dokumentací pro povolení stavby a s jejími změnami a s požadavky na výstavbu, popřípadě s technickými předpisy a technickými normami. Nový stavební zákon tedy nepočítá s tím, že by autorizovaní inspektoři mohli nahrazovat povolení stavebního úřadu či jiný obdobný akt vydávaný ve formě rozhodnutí. Taktéž lze zmínit i jeho případnou expertní roli ve smyslu § 284 odst. 7 nového stavebního zákona na základě výzvy stavebního úřadu (a na náklad stavebního úřadu).

Ve vztahu ke kolaudaci nadále platí, že v případě, že je posudek autorizovaného inspektora předložen, je podle § 234 odst. 2 nového stavebního zákona na stavebním úřadu, zda závěrečnou kontrolní prohlídku stavby provede nebo nikoliv a spolehne se na posudek zpracovaný autorizovaným inspektorem. Jedná se o fakultativní podklad, kterým stavební úřad není bez dalšího vázán. Stavební úřad je nadále vázán zásadou materiální pravdy dle § 3 správního řádu, tedy je povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) skutečně dopadá i na změnu příslušnosti. Nový stavební zákon předpokládá, že působnost obecních stavebních úřadů budou vykonávat všechny obecní úřady obcí s rozšířenou působností (tzv. „trojky“) a dále pak vybrané pověřené obecní úřady (tzv. „dvojky“) a obecní úřady (tzv. „jedničky“) s tím, že působnost vybraných pověřených obecních úřadů a obecních úřadů stanoví Ministerstvo pro místní rozvoj vyhláškou.

Nezřídka kdy bude docházet k tomu, že předmětem povolení záměru bude soubor staveb. Např. v případě rodinného domu se bude jednat o rodinný dům samotný a též např. související čistírna odpadních vod, studna či veřejně přístupná účelová komunikace apod.

Zde došlo k výkladovým střetům, neboť dle ust. § 37 odst. 3 nového stavebního zákona, což je společné ustanovení pro výklad působnosti, platí, že v případě souboru staveb se příslušnost stavebního úřadu k vydání povolení záměru řídí příslušností k povolení záměru stavby hlavní souboru staveb, což by znamenalo, že příslušným k vydáním takového povolení by byl kterýkoliv obecní stavební úřad, tedy i tzv. jedničky a dvojky.

Naproti tomu z ust. § 34a odst. 2 nového stavebního zákona, ve znění platném ke dni zodpovězení tohoto dotazu,  vyplývá, že působnost stavebního úřadu ve věcech záměru silnice II. a III. třídy, místní komunikace, veřejně přístupné účelové komunikace, technické infrastruktury, která je součástí distribuční soustavy v elektroenergetice nebo plynárenství, a vodního díla, u něhož nevykonává působnost stavebního úřadu krajský stavební úřad, včetně staveb tvořících s nimi soubor staveb, vykonává obecní stavební úřad obce s rozšířenou působností, tj. tzv. trojky.

Uvedená ustanovení jsou do značné míry v kontrapozici, neboť je otázkou jejich specialita a obecnost, přičemž Ministerstvo pro místní rozvoj se již dnes kloní k závěru, že účelem regulace má být to, aby v případě souboru staveb, v němž je jako vedlejší stavba kterákoliv ze staveb uvedených v ust. § 34a odst. 2 nového stavebního zákona, byla výlučně dána působnost obecního stavebního úřadu obce s rozšířenou působností.

Spornost výkladu pak odstraňuje novelizace zákona o Státním fondu podpory investic, která mění i nový stavební zákon a mj. výslovně vylučuje v případě obecních stavebních úřadů a souboru staveb aplikaci ust. § 37 odst. 3 nového stavebního zákona, tedy jednoznačně se působnost bude určovat dle názoru MMR. Bude-li tedy umisťován stavební záměr sestávající ze souboru staveb, přičemž u stavby hlavní je dána příslušnost jedničky či dvojky, avšak vedlejší stavba bude stavbou uvedenou v ust. § 34a odst. 2 nového stavebního zákona (záměr silnice II. a III. třídy, místní komunikace, veřejně přístupná účelová komunikace, technická infrastruktura, která je součástí distribuční soustavy v elektroenergetice nebo plynárenství a vodní dílo, u něhož není dána působnost krajského stavebního úřadu), pak bude takový záměr povolován výlučně trojkou.

Je pravdou, že tento stav povede mj. k tomu, že stavební úřady na jedničkách a dvojkách se budou muset koordinovat s trojkami – a trojky samozřejmě s jedničkami a dvojkami – neboť to, zda např. rodinný dům bude povolován na jedničce či dvojce, bude odvislé od toho, zda např. studna jako vodní dílo bude součástí záměru, nebo bude povolována samostatně. Koordinace bude nezbytná pro to, aby obecní stavební úřady vzájemně věděly, co je v dané lokalitě povolováno a co bylo povoleno. Nový stavební zákon ovšem tuto koordinaci blíže neupravuje, bude nutné vycházet z obecné zásady spolupráce mezi správními orgány dle ust. § 8 odst. 2 správního řádu.

Závěrem je vhodné doplnit, že novelizace zákona o Státním fondu podporu investic mění též to, že v případě povolení bytového domu bude dána výlučná působnost obecních stavebních úřadů obcí s rozšířenou působností. Jedná se o podstatnou změnu, neboť nový stavební zákon až do této novelizace počítal s tím, že i jedničky a dvojky budou povolovat právě i bytové domy.

Dosavadní stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb.) v ustanovení § 80 odst. 3 vymezoval záměry, které nevyžadovaly rozhodnutí o změně využití území ani územní souhlas, přičemž aktu stavebního úřadu podléhaly tyto záměry pouze tehdy, pokud měly být realizovány na území, na nichž se prokazatelně nalézají archeologické nálezy, a dále též na záměry, pro které bylo třeba závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí a na záměry ve zvláště chráněných oblastech.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) na tuto právní úpravu navazuje a taktéž upravuje nestavební záměry, pro které není třeba povolení změny využití území. V ustanovení § 214 odst. 1 nového stavebního zákona jsou pak – v návaznosti na dosavadní stavební zákon – upraveny obdobné záměry s dílčími modifikacemi.

I v případě nového stavebního pak platí, že tyto záměry vyžadují akt stavebního úřadu, v případě, že jde o:

a) území, pro které je vydán plán území s archeologickými nálezy,

b) záměry EIA,

c) záměr ve zvláště chráněném území, evropsky významné lokalitě nebo ptačí oblasti,

d) záměr v chráněném ložiskovém území.

Institut zástupce veřejnosti je v dosavadním stavebním zákoně (zákoně č. 183/2006 Sb.) upraven v ustanovení § 23. Zástupce veřejnosti je následně oprávněn podávat námitky proti návrhu zásad územního rozvoje (srov. ustanovení § 39 odst. 2 dosavadního stavebního zákona), proti návrhu územního plánu (srov. ustanovení § 52 odst. 2 dosavadního stavebního zákona), a to včetně případných aktualizací či změn. I v případě územního opatření o stavební uzávěře je zástupce veřejnosti oprávněn podávat námitky (srov. ustanoven § 98 odst. 3 dosavadního stavebního zákona).

Zástupce veřejnosti umožňuje patřičnému počtu osob, které by standardně nemohly podávat vůči návrhu územního plánu či jeho změně námitky, námitky podat, neboť námitky jsou dle dosavadního stavebního zákona vyhrazeny pouze vlastníkům pozemků a staveb, oprávněnému investorovi a zástupci veřejnosti. Všichni ostatní mohou podávat proti návrhu své připomínky. Dle dosavadní právní úpravy platí, že připomínky musí být vypořádány, zatímco o námitkách musí být rozhodnuto.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) stanoví, že proti návrhům územně plánovací dokumentace může každý podávat připomínky (viz ustanovení § 97 odst. 1 nového stavebního zákona) s tím, že námitky jsou en bloc vyloučeny (srov. ustanovení § 97 odst. 4 nového stavebního zákona). Z tohoto důvodu již není institut zástupce veřejnosti, jehož primárním smyslem bylo umožnit kvalifikované skupině osob podávat námitky (namísto připomínek, které se „pouze“ vypořádávaly“), novým stavebním zákonem regulován. S námitkami tedy celkově nový stavební zákon nepočítá, tudíž institut zástupce veřejnosti pozbyl svého smyslu a nový stavební zákon s ním již také nepočítá.

Nový stavební zákon samozřejmě nevylučuje, aby větší skupina osob zmocnila konkrétní osobu (fyzickou či právnickou), aby podala jedny připomínky za takovou skupinu. „Síla“ této připomínky přitom bude spočívat zejména v politické rovině, neboť při vypořádání takové připomínky bude pořizovateli, určenému zastupiteli, ale i rozhodujícímu orgánu (např. zastupitelstvu obce) zřejmé, že nejde o názor jednotlivce a jde o podání, které má širší podporu více osob. To pak může mít vliv na posouzení takové připomínky.

Podle ustanovení § 185 odst. 2 nového stavebního zákona (zákona č. 283/2021 Sb.), platí: „Stavební úřad vyzve stavebníka k doplnění žádosti a odstranění vad žádosti nejpozději do 10 dnů od zahájení řízení a řízení usnesením přeruší; usnesení se doručuje pouze stavebníkovi a nelze se proti němu odvolat.“

Nový stavební zákon - napříč svojí úpravou - obsahuje řadu lhůt pro stavební úřad za účelem učinění různých kroků (příkladmo vyrozumění o zahájení řízení má být dle ustanovení § 188 odst. 1 nového stavebního zákona učiněno bezodkladně, nejpozději do 7 dnů ode dne zahájení řízení doručením bezvadné žádosti nebo od odstranění vad). Nicméně nový stavební zákon nestanoví žádný následek nedodržení takové lhůty, přičemž nelze ani dovozovat, že by se mělo jednat o lhůtu propadnou.

Důvod je prostý, pro účely toho, aby stavební úřad mohl žádost posoudit (stejně tak dotčené orgány) perspektivou zákonných a podzákonných požadavků dle ustanovení § 193 nového stavebního zákona, popř. dalších požadavků, je nutné, aby měly k dispozici perfektní bezvadnou žádost.

Jedná se tedy o lhůtu pořádkovou, při jejímž nedodržení si může účastník řízení stěžovat na nečinnost stavebního úřadu. Stavební úřad - i když tuto lhůtu nedodrží - nejen může, ale dokonce musí odstranit vady žádosti.

Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), v ust. § 334a nového stavebního zákona upravuje tzv. přechodné období. Přechodné období pro účely oblasti územního plánování a pro účely záměrů ve smyslu nového stavebního zákona je stanoveno od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024.

Odlišný režim je upraven pro vyhrazené stavby ve smyslu přílohy č. 3 nového stavebního zákona, stavby s nimi související a stavby s nimi tvořící soubor staveb, kde se postupuje již podle nového stavebního zákona od 1. 1. 2024 s tím, že se nepoužijí ustanovení nového stavebního zákona, která regulují zjednodušeně řečeno digitalizaci (tj. ust. § 172, ust. 173, ust. § 185 odst. 3 písm. c) a část sedmá nového stavebního zákona).

Nebude-li se tedy jednat o žádost související s vyhrazenou stavbou ve smyslu přílohy č. 3 nového stavebního zákona, pak se postupuje podle dosavadních právních předpisů. Bude-li tedy podána žádost např. o územní řízení, stavební povolení, společné územní a stavební řízení atd., pak se bude postupovat podle dosavadních právních předpisů, tj. zejména zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů do 31. 12. 2023 (dále jen „starý stavební zákon“), a jeho prováděcích právních předpisů. Takto se bude postupovat i po 1. 7. 2024, tedy bude se dokončovat podle dosavadní právní úpravy. Jedinou výjimku tvoří ustanovení nového stavebního zákona, která podle ust. § 335 písm. a), písm. b) a písm. c) nového stavebního zákona nabyla účinnosti do 31. 12. 2023.

Bude-li podána vadná žádost, bude stavební úřad postupovat dle jemu dobře známému procesnímu režimu jako dnes, tj. nebude-li připojena vůbec žádná dokumentace, nebo nebude-li zpracována projektantem, pak se taková žádost nebude projednávat a usnesením dojde k zastavení řízení (viz např. ust. § 86 odst. 4, § 94l odst. 5, § 110 odst. 4 starého stavebního zákona). Nebude-li se jednat o takovou závažnou vadu, pak stavební úřad je povinen dle příslušných ustanovení starého stavebního zákona vyzvat žadatele (stavebníka) k odstranění vad jeho žádosti a přerušit řízení.

Je vhodné zdůraznit, že procesní režim se týká též dotčených orgánů, a tedy bude-li např. nutné zajistit závazné stanovisko úřadu územního plánování ve smyslu ust. § 96b starého stavebního zákona, i po 1. 7. 2024 bude tedy dotčený orgán povinen takové závazné stanovisko vydat a bude přezkoumáváno podle dosavadní právní úpravy (viz příslušná ustanovení starého stavebního zákona).

Lze tedy uzavřít, že nejedná-li se o vyhrazenou stavbu (či stavbu související či tvořící s ní soubor staveb), žádosti podané do 30. 6. 2024 včetně budou vyřizovány podle dosavadní právní úpravy, tj. starého stavebního zákona. 

Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), nově obsahuje poměrně podrobnou právní úpravu tzv. plánovacích smluv. Plánovací smlouvy jsou upraveny v části třetí hlavě III dílu 7 oddílu 1 nového stavebního zákona (tj. ust. § 130 až § 132). Již úvodem je vhodné zdůraznit, že se jedná – na rozdíl od dnešní úpravy – o veřejnoprávní smlouvy. Jedná se o veřejnoprávní smlouvu uzavřenou mezi stavebníkem a obcí, městskou částí hlavního města Prahy, krajem nebo vlastníkem veřejné infrastruktury. Obsahem takové smlouvy je vzájemná povinnost smluvních stran si poskytnout součinnost při uskutečnění záměru, jenž bude v takové smlouvě vymezen, a postupovat při jeho uskutečňování sjednaným způsobem. Tyto veřejnoprávní smlouvy pak mohou obsahovat i soukromoprávní ujednání. Pro veřejnoprávní smlouvy platí subsidiárně právní regulace obsažená v části páté správního řádu.

Dotaz směřuje na to, jaké dopady má uzavření takové smlouvy pro řízení o povolení záměru dle nového stavebního zákona.

Předně, je-li uzavřena plánovací smlouva, pak je ve smyslu ust. § 184 odst. 2 písm. b) nového stavebního zákona součástí žádosti. Tento požadavek je poměrně logický, neboť stavební úřad nemá možnost zjistit, zda ve vztahu ke konkrétnímu záměru byla někdy uzavřena plánovací smlouva, byť tato skutečnost má nezanedbatelné dopady na řízení.

Dle ust. § 190 odst. 2 nového stavebního zákona pak platí, že stavební úřad nepřihlíží k námitkám účastníka řízení, které jsou v rozporu s plánovací smlouvou, jejíž smluvní stranou je tento účastník. Stavební úřad tedy za předpokladu, že budou ze strany účastníka řízení (typicky obce) uplatněny v územním řízení námitky, bude zkoumat, zda jsou souladné s uzavřenou plánovací smlouvou. Pokud by byly námitky rozporné s touto plánovací smlouvou, stavební úřad k nim nebude přihlížet.

Dle ust. § 226 odst. 2 nového stavebního zákona pak odvolací orgán v odvolacím řízení nepřihlíží k části obsahu odvolání, které bylo podáno odvolatelem, který je stranou plánovací smlouvy, pokud je obsah odvolání v rozporu s tím, k čemu se odvolatel v plánovací smlouvě zavázal.

Ze shora uvedeného vyplývá, že plánovací smlouvy dle nového stavebního zákona mají reálný dopad i na řízení o povolení záměru, a to, jak v prvním, tak i druhém stupni. Je nutné si tedy případné uzavření plánovací smlouvy dobře rozmyslet.

Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), byl přede dnem své účinnosti již třikrát novelizován, a to:

• zákonem č. 195/2022 Sb., kterým do něj bylo mimo jiné včleněno nové ustanovení § 334a, které právě podstatným způsobem mění a modifikuje účinnost a aplikovatelnost nového stavebního zákona;
• zákonem č. 152/2023 Sb., kterým byla modifikována účinnost nového stavebního zákona z původní účinnosti 1. 7. 2023 na 1. 1. 2024;
• zákonem č. 465/2023 Sb., kterým byla změněna některá ustanovení nového stavebního zákona v souvislosti se změnou tzv. liniového zákona, tj. zákona č. 416/2009 Sb.

Nový stavební zákon tedy nabývá účinnosti jako celek dne 1. 1. 2024, což výslovně vyplývá z ust. § 335 nového stavebního zákona. Nový stavební zákon měl totiž tzv. dělenou účinnost, přičemž některá ustanovení nabyla účinnosti již dříve, a to již ke dni 30. 7. 2021, 1. 1. 2022 a 1. 1. 2023.

Nicméně takto by odpověď byla nepřesná, neboť by nereflektovala tzv. přechodné období vytvořené ust. § 334a nového stavebního zákona. Přechodným obdobím se rozumí v oblasti územního plánování a záměrů ve smyslu nového stavebního zákona (tj. záměrů stavebních i nestavebních) období od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024. V ust. § 334a odst. 2 a odst. 3 nového stavebního zákona jsou tedy stanoveny principy aplikovatelnosti nového stavebního zákona v přechodném období.

Ve vztahu k územnímu plánování je situace jednodušší, neboť se v přechodném období postupuje podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů do 31. 12. 2023 (dále jen „starý stavební zákon“) a podle těch ustanovení nového stavebního zákona, které již nabyly účinnosti před 1. 1. 2024. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je územní řízení týkající se vyhrazené stavby ve smyslu přílohy č. 3 nového stavebního zákona a staveb s ní souvisejících, neboť v přechodném období již nelze zahájit územní řízení o takové vyhrazené stavbě. Ostatních staveb se však tento závěr netýká a v přechodném období lze u těchto staveb (tedy všech ostatních vyjma stavbě vyhrazených), podat žádost o vydání územního rozhodnutí.

Ve vztahu k povolování záměrů podle nového stavebního zákona, ať již jde o záměry stavební či nestavební, platí, že se v přechodném období postupuje podle starého stavebního zákona s výjimkou vyhrazených staveb ve smyslu přílohy č. 3 nového stavebního zákona, staveb s nimi souvisejících a staveb tvořících s nimi soubor staveb. V případě vyhrazených staveb ve smyslu přílohy č. 3 nového stavebního zákona, staveb s nimi souvisejících a staveb tvořících s nimi soubor staveb se totiž od 1. 1. 2024 postupuje podle nového stavebního zákona s tím, že se nepoužijí ustanovení nového stavebního zákona, která regulují zjednodušeně řečeno digitalizaci (tj. ust. § 172, ust. 173, ust. § 185 odst. 3 písm. c) a část sedmá nového stavebního zákona). Pro vyhrazené stavby povolované v přechodném období se bude zároveň stále vydávat závazné stanovisko úřadu územního plánování podle § 96b starého stavebního zákona, neboť na vydávání tohoto závazného stanoviska se ustanovení § 334a odst. 2 nového stavebního zákona nevztahuje.

Lze tedy uzavřít, že nejedná-li se o vyhrazené stavby ve smyslu přílohy č. 3 nového stavebního zákona, stavby s nimi související a stavby tvořící s nimi soubor staveb, postupuje se podle dosavadních právních předpisů, tj. podle starého stavebního zákona, jeho prováděcích předpisů a dalších právních předpisů, vše ve znění ke dni 31.12.2023. Jedinou výjimku tvoří ustanovení, která podle ust. § 335 písm. a), písm. b) a písm. c) nabyla účinnosti do 31. 12. 2023.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) upravuje institut plánovacích smluv v ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona. Tyto smlouvy jsou upraveny jako veřejnoprávní. Lze předpokládat, že bylo úmyslem obou stran uzavřít plánovací smlouvu podle nového stavebního zákona, tedy jako veřejnoprávní, a to s ohledem na sjednaný závazek a období uzavření této smlouvy (tj. po 1. 7. 2024).

To, že se jedná o veřejnoprávní smlouvu, má samozřejmě závažné konsekvence ve vztahu k příslušnosti orgánu veřejné moci, který bude rozhodovat o jejím souladu s právními předpisy a bude rozhodovat spory z takové veřejnoprávní smlouvy.

Podle ustanovení § 132 odst. 2 nového stavebního zákona platí: „K přezkumu souladu plánovací smlouvy uzavřené obcí s právními předpisy a k rozhodování sporů z ní je příslušný krajský úřad. K přezkumu souladu plánovací smlouvy uzavřené městskou částí hlavního města Prahy s právními předpisy a k rozhodování sporů z ní je příslušný Magistrát hlavního města Prahy.“

V daném případě tedy o sporu z veřejnoprávní smlouvy – ať již půjde o nároky z práv z vadného plnění či smluvní pokutu – bude rozhodovat příslušný krajský úřad v rámci sporu z veřejnoprávní smlouvy. Procesní režim a postup je pak upraven zejména ustanovení  § 141 správního řádu, které reguluje tzv. sporné řízení.

Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), ve svém ust. § 225 odst. 1 obsahuje speciální právní úpravu ve vztahu k zákonu č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dle ust. § 90 správního řádu správní orgán – včetně stavebního úřadu při postupu podle stávajícího stavebního zákona č. 183/2006 Sb. – může o odvolání rozhodnout některým z taxativně stanovených způsobů:

1. Jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné:

a)      napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví;

b)      napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání;

c)      napadené rozhodnutí nebo jeho část změní (za podmínek dle ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu);

2. Jestliže odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, napadené rozhodnutí zruší a řízení zastaví;

3. Neshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí.

Podle ust. § 225 odst. 1 nového stavebního zákona platí: „Dojde-li odvolací správní orgán k závěru, že napadené rozhodnutí vydané v řízení o žádosti je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní.“

Citované ustanovení nového stavebního zákona má tedy – i v souladu s příslušnou pasáží důvodové zprávy – za cíl omezit „paletu“ možností postupu odvolacího orgánu v odvolacím řízení. Jedná se o projev tzv. apelačního principu správního řízení. Ačkoliv úmysl zákonodárce je poměrně jasný, lze poznamenat, že některé odborné názory poukazují na to, že právní úprava není dokonalá a je otázkou, zda skutečně en bloc znemožňuje odvolacímu orgánu napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání (srov. např. Vedral, Josef. Apelační princip v novém stavebním zákoně, 2023, ASPI).

Každopádně dotaz směřuje na aplikovatelnost ust. § 225 odst. 2 nového stavebního zákona v řízeních, která byla zahájena do 30. 6. 2024, avšak odvolání bylo podáno po 1. 7. 2024. V takovém případě by se mělo aplikovat ust. § 330 odst. 1 nového stavebního zákona, dle něhož platí: „Řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů.“

Toto ustanovení je třeba aplikovat též v případě odvolacího řízení ve správním řízení, které bylo zahájeno na základě žádosti do 30. 6. 2024 (tj. byla-li tato žádost podána nejpozději 30. 6. 2024), tudíž ve správních řízeních na žádost, které byly zahájeny do 30. 6. 2024, může odvolací orgán napadené rozhodnutí nadále zrušit a věc vrátit k novému projednání, neboť stávající stavební zákon č. 183/2006 Sb., jenž bude v souladu s ust. § 330 odst. 1 nového stavebního zákona aplikován, obdobné omezení odvolacího orgánu neobsahuje, a tedy odvolací orgán může rozhodnout některým ze způsobů uvedených v ust. § 90 správního řádu.