Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) představuje oproti dosavadnímu stavebnímu zákonu (zákonu č. 183/2006 Sb.) podstatnou změnu.

Dle dosavadního stavebního zákona - při reflexi relevantní judikatury správních soudů - platilo, že v případě dělení nebo scelování pozemků nebylo možné využít k zajištění přístupu na veřejnou komunikaci institutu jiného věcného práva. Vždy bylo nutné pozemky dělit či scelovat tak, aby veškeré pozemky dotčené tímto nestavebním záměrem měly přímé napojení na veřejnou komunikaci.

Nový stavební zákon v ustanovení § 216 odst. 2 výslovně stanoví: „K žádosti o povolení dělení nebo scelení pozemků se namísto projektové dokumentace přikládá celková situace v měřítku katastrální mapy, včetně parcelních čísel, se zakreslením požadovaného dělení nebo scelení pozemků s vyznačením přímého přístupu z veřejné komunikace ke všem pozemkům, nebo přes pozemek nebo stavbu stejného vlastníka, anebo na základě jiného věcného práva k cizímu pozemku nebo stavbě.“

Jednou z variant je právě zajištění tzv. nepřímého přístupu s využitím institutu jiného věcného práva k cizímu pozemku nebo stavbě. Věcná práva k nemovitým věcem - tedy i pozemkům a stavbám - jsou evidována v katastru nemovitostí. Zde je tedy možné ověřit, zda takové jiné věcné právo zajišťující přístup na veřejnou komunikaci existuje, nebo nikoliv.

V případě, že bude podána žádost o dělení nebo scelení pozemku a nebude-li jiné věcné právo existovat ke dni rozhodnutí stavebního úřadu, nelze považovat požadavek stavebního zákona za splněný.

Pozemky a stavby jsou přitom věci evidované ve veřejném seznamu, jímž je v tomto případě katastr nemovitostí. V souladu s úpravou obsaženou v občanském zákoníku (viz ustanovení § 1262 a ustanovení § 1305 občanského zákoníku) takové jiné právo vznikne primárně zápisem do katastru nemovitostí. Občanský zákoník počítá i se vznikem takového práva na základě jiných právních skutečností (např. vydržením či z rozhodnutí správního orgánu či soudu) s tím, že se v katastru nemovitostí následně takové právo pouze „zaeviduje“.

Dotaz směřuje k tomu, zda je možné považovat uzavřenou smlouvu o zřízení věcného břemene za dostatečné naplnění podmínky dle ustanovení § 216 odst. 2 nového stavebního zákona. Do doby zápisu tohoto věcného břemene do katastru nemovitostí nelze považovat ve smyslu citované právní úpravy obsažené v občanském zákoníku toto právo za vzniklé (vzniká vkladem). Je tedy nutné trvat na tom, aby takové jiné věcné právo bylo do katastru nemovitostí pravomocně vloženo nejpozději ke dni rozhodnutí stavebního úřadu. Ani případné probíhající řízení o vkladu jiného věcného práva do katastru nemovitostí by nebylo dostatečné, jelikož není jisté, že vkladové řízení skončí pravomocným povolením vkladu.

Dosavadní stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb.) bližší regulaci neobsahuje. Uvedená podmínka vyplývá z ustanovení § 20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), dle něhož platí: „Pozemek se vždy vymezuje tak, aby svými vlastnostmi, zejména velikostí, polohou, plošným a prostorovým uspořádáním, umožňoval využití pro navrhovaný účel a byl dopravně napojen na veřejně přístupnou pozemní komunikaci.“

Judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 27. 9. 2017 č.j. 1 As 166/2016-38) konstatovala, že věcné břemeno nemá trvalý charakter, a tudíž jím nelze splnit podmínku vyplývající z ustanovení § 20 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Z tohoto důvodu nebylo možné ono napojení na veřejně přístupnou pozemní komunikaci řešit zřízením věcného břemene mezi dvěma pozemky tak, aby toto napojení bylo zajištěno skrze sousední pozemek, který již dopravní napojení na veřejnou pozemní komunikaci splňoval.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) tento dosavadní výklad mění výslovnou regulací obsaženou přímo v novém stavebním zákoně. Dle jeho ustanovení § 216 odst. 2 platí: „K žádosti o povolení dělení nebo scelení pozemků se namísto projektové dokumentace přikládá celková situace v měřítku katastrální mapy, včetně parcelních čísel, se zakreslením požadovaného dělení nebo scelení pozemků s vyznačením přímého přístupu z veřejné komunikace ke všem pozemkům, nebo přes pozemek nebo stavbu stejného vlastníka, anebo na základě jiného věcného práva k cizímu pozemku nebo stavbě.“

Z citovaného ustanovení vyplývá, že při dělení pozemků lze ve vztahu k požadavku na jejich dopravní přístupnost splnit požadavek jedním z těchto způsobů:

1) vyznačení přímého přístupu z veřejné komunikace ke všem pozemkům;

2) vyznačením přístupu skrze pozemek nebo stavbu stejného vlastníka;

3) na základě jiného věcného práva k cizímu pozemku nebo stavbě – tj. na základě např. věcného břemene podle občanského zákoníku.

Novou právní úpravu lze tedy považovat za benevolentnější a umožňuje dělit pozemky i tehdy, pokud nejsou všechny nově vznikající pozemky přímo napojeny na veřejně přístupnou pozemní komunikaci.

Pro úplnost je vhodné dodat, že dle ustanovení § 216 odst. 4 nového stavebního zákona při dělení nebo scelení pro stavby dálnic, silnic I. třídy, drah, leteckých staveb a staveb s nimi souvisejících se nedokládá dopravní napojení na veřejně přístupnou komunikaci, přičemž stavební úřad v rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků pro stavby dálnic, silnic I. třídy, drah, leteckých staveb a staveb s nimi souvisejících stanoví stavební úřad podmínku zřízení napojení nově vzniklých pozemků na veřejně přístupnou komunikaci.

Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), skutečně obsahuje podrobnější úpravu platnosti povolení vydaných stavebním úřadem oproti dosavadní právní úpravě.

V případě platnosti povolení je vhodné poznamenat, že je nutné aplikovat princip obecnosti a speciality, neboť nový stavební zákon upravuje obecně povolení záměru (stavebního i nestavebního) v ust. §§ 182 až 200. Následně pak pro některé záměry stanoví platnost odlišně či specificky. Je tedy nutné vždy aplikovat příslušné ustanovení nového stavebního zákona s tím, že pokud příslušný díl či oddíl nového stavebního zákona neobsahuje speciální právní úpravu, je nutné aplikovat obecně zejména ust. § 198 nového stavebního zákona.

Obecně dle nového stavebního zákona platí, že povolení má platnost 2 roky ode dne nabytí právní moci povolení, což je obecné východisko, nestanoví-li stavební úřad v odůvodněných případech dobu delší, která ovšem nesmí překročit 5 let. Z tohoto ustanovení mj. vyplývá, že hodlá-li stavební úřad stanovit delší lhůtu platnosti, musí tak výslovně uvést ve výrokové části rozhodnutí a tuto odchylku odůvodnit.

Nový stavební zákon současně výslovně stanoví, že bylo-li provádění záměru zahájeno v době jeho platnosti, prodlužuje se doba platnosti na 10 let ode dne právní moci povolení a/nebo rozhodnutí o prodloužení platnosti povolení. Dojde-li tedy k zahájení provádění záměru v době jeho platnosti, stanovuje se maximální doba platnosti povolení na 10 let. Toto je podstatný posun od dosavadní právní úpravy, neboť ta byla založena na tom, že bylo-li zahájeno, pak platnost povolení nezanikne.

Je vhodné poznamenat i to, že režim vyhrazených staveb je odlišný, neboť dle ust. § 198 odst. 2 věta druhá nového stavebního zákona se v případě vyhrazených staveb, včetně staveb souvisejících, aplikuje dosavadní režim, tedy bylo-li provádění záměru zahájeno v době jeho platnosti, tato platnost nezaniká a zákon nestanoví maximální dobu platnosti povolení na 10 let.

Platnost povolení může být ve všech případech prodloužena na základě žádosti stavebníka podané přede dnem uplynutí platnosti, a to i opakovaně. Nicméně ve všech případech může dojít k prodloužení maximálně vždy o další dva roky s tím, že platnost povolení nezanikne do doby, než bude o žádosti o prodloužení pravomocně rozhodnuto. Takto lze samozřejmě prodloužit i maximální dobu 10 let v případech, bylo-li provádění záměru zahájeno v době platnosti povolení.

V řízení o prodloužení platnosti stavební úřad zkoumá, zda nedošlo ke změně podmínek, za kterých bylo povolení vydáno. Je vhodné poznamenat, že nový stavební zákon připouští prodloužení platnosti povolení rozhodnutím vydaným jako první úkon v řízení tehdy, dojde-li k závěru, že od vydání povolení nedošlo k takové změně podmínek, která by vyžadovala doplnění podkladů. I toto ovšem bude muset stavební úřad ve vydaném rozhodnutí odůvodnit.

Je vhodné doplnit, že v případě povolení dělení nebo scelování pozemků dle ust. § 217 odst. 4 nového stavebního zákona je platnost stanovena na dobu neurčitou. V případě opatření obecné povahy (a v případě rozhodnutí o stanovení ochranného pásma) může stavební úřad stanovit dobu platnosti přímo v opatření obecné povahy (či v rozhodnutí). Neučiní-li tak, platí opatření obecné povahy o stanovení ochranného pásma (či rozhodnutí) po dobu trvání stavby nebo zařízení, k jehož ochraně bylo stanoveno.

Částečně odlišný režim má pak rámcové povolení podle ust. § 221 nového stavebního zákona, jelikož v případě rámcového povolení jeho platnost nezaniká, pokud je v době jeho platnosti vydáno povolení záměru.