Nový stavební zákon (č. 283/2021 Sb.) stanovuje poměrně přísné podmínky pro dodatečné povolení stavby. Podmínky pro dodatečné povolení stavby jsou následující:

• prokáže-li povinný splnění podmínek podle ust. § 193 nového stavebního zákona;
• stavba nevyžaduje rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů podle jiného právního předpisu;
• stavba nevyžaduje povolení výjimky z požadavků na výstavbu, a
• povinný uhradil ve stanovené lhůtě pokutu za přestupek podle tohoto zákona spočívající v tom, že provedl stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním, byla-li uložena.

Současně podle ustanovení § 256 odst. 2 nového stavebního zákona platí: „Vyžaduje-li stavba pouze výjimku z požadavků na umisťování staveb a stavebník doloží stavebnímu úřadu souhlas účastníků řízení, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám nebo sousedním pozemkům může být povolením výjimky přímo dotčeno, považuje se podmínka podle odstavce 1 písm. b) za splněnou. Ustanovení § 187 odst. 2 až 4 se použije obdobně.“

Z citované právní úpravy vyplývá, že v řízení o dodatečném povolení stavby, které je dle ustanovení § 255 odst. 4 nového stavebního zákona součástí řízení o nařízení odstranění stavby, nelze žádnou výjimku z požadavků na výstavbu povolovat. Nelze tedy uvažovat o tom, že by stavební úřad vyměřoval správní poplatek za povolení výjimky v rámci dodatečného povolení stavby.

Ustanovení § 256 odst. 2 nového stavebního zákona totiž stanoví právní fikci (užívá výraz „považuje se“) s tím, že pakliže jsou splněny uvedené podmínky, považuje se podmínka, že záměr nevyžaduje povolení výjimky z požadavků na výstavbu, za splněnou. Těmito podmínky jsou:

• stavba vyžaduje pouze výjimku z požadavků na umisťování staveb, a
• stavebník doloží stavebnímu úřadu souhlas účastníků řízení, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám nebo sousedním pozemkům může být povolením výjimky přímo dotčeno.

Např. lze uvést nesplnění požadavku na umisťování staveb podle ust. § 11 vyhlášky č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu. Podle ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky č. 146/2024 Sb. platí, že: „Umístěním stavby nesmí být znemožněna budoucí zástavba sousedního pozemku nebo ohrožena stávající zástavba sousedního pozemku. Stavba musí být umístěna minimálně 2 m od hranice pozemku vyjma pozemku veřejného prostranství.“ Bude-li stavba umístěna blíže než 2 m od hranice pozemku a předloží-li stavebník souhlas vlastníka sousedního pozemku (případně i osob oprávněných z jiného věcného práva) ve formě ustanovení § 187 nového stavebního zákona, považuje se podmínka dle ustanovení § 256 odst. 1 písm. b) nového stavebního zákona za splněnou.

Pakliže by tedy v této souvislosti stavební úřad požadoval úhradu správního poplatku za povolení výjimky z požadavků na výstavbu, jednalo by se o správní poplatek vybraný bez právního důvodu.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) skutečně trochu mění podmínky pro dodatečné povolení stavby oproti stávající právní úpravě.

Podmínky dodatečného povolení stavby jsou vyjmenovány v § 256 odst. 1 nového stavebního zákona a jsou následující:

a) jsou splněny podmínky podle § 193 nového stavebního zákona;

b) stavba nevyžaduje rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů podle jiného právního předpisu;

c) stavba nevyžaduje povolení výjimky z požadavků na výstavbu;

(toto je přitom nutno vnímat v souladu s § 256 odst. 2 nového stavebního zákona)

d) povinný uhradil ve stanovené lhůtě pokutu za přestupek podle tohoto zákona spočívající v tom, že provedl stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním, byla-li uložena.

 

K jednotlivým podmínkám je pak vhodné připomenout:

Ad a) Soulad s § 193 nového stavebního zákona

Jedná se o obecné požadavky na povolení záměru stanovené novým stavebním zákonem, tedy každý dodatečně povolovaný záměr musí naplnit podmínky jako standardně povolovaný záměr.

Ad b) Stavba nevyžaduje rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů podle jiného právního předpisu

Zde se jedná např. o povolení výjimky dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Pakliže by bylo nezbytné pro dodatečné povolení výjimku získat, pak by nebylo možné vydat dodatečné povolení.

Ad c) stavba nevyžaduje povolení výjimky z požadavků na výstavbu

Ustanovení § 138 odst. 1 nového stavebního zákona obecně upravuje podmínky, při jejichž splnění lze povolit výjimku z požadavků na výstavbu. Nový stavební zákon stanoví, že je-li taková výjimka pro dodatečné povolení záměru nezbytná, nelze dodatečně záměr povolit. Nicméně je nutné respektovat úpravu v § 256 odst. 2 nového stavebního zákona, dle něhož platí: „Vyžaduje-li stavba pouze výjimku z požadavků na umisťování staveb a stavebník doloží stavebnímu úřadu souhlas účastníků řízení, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám nebo sousedním pozemkům může být povolením výjimky přímo dotčeno, považuje se podmínka podle odstavce 1 písm. b) za splněnou. Ustanovení § 187 odst. 2 až 4 se použije obdobně.“

Je nutné zdůraznit, že § 256 odst. 2 nového stavebního zákona řeší pouze požadavky na umisťování staveb, žádné jiné požadavky neřeší. Požadavky na umisťování staveb jsou obecně upraveny v § 143 a § 144 nového stavebního zákona, přičemž je nutné reflektovat i prováděcí právní předpisy – primárně vyhlášku č. 146/2024 Sb. (případně tzv. Pražské stavební předpisy a Brněnské stavební předpisy).

Obecně se bude typicky jednat o požadavek na odstupy mezi stavbami. Nastane-li takový případ, bude se podmínka pro dodatečné povolení považovat za splněnou, pakliže stavebník doloží stavebnímu úřadu souhlas účastníků řízení, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo pozemkům může být povolením výjimky přímo dotčeno. Tento souhlas bude vyznačen na situačním výkrese dokumentace obdobně jako souhlas vlastníka stavby s umístěním záměru na jeho pozemku (§ 187 odst. 2 až 4 nového stavebního zákona se totiž použijí obdobně).

Na výjimky z ostatních požadavků na výstavbu – tj. z požadavků na vymezování pozemků a technických požadavků na stavby – se tento postup nepoužije. Týká se to tedy výlučně požadavků na umisťování staveb.

Ad d) povinný uhradil ve stanovené lhůtě pokutu za přestupek podle tohoto zákona spočívající v tom, že provedl stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním, byla-li uložena

Poslední podmínka spočívá v tom, že povinný uhradí pokutu za přestupek, jehož skutkovou podstatou je to, že realizoval stavbu bez povolení nebo v rozporu s povolením. Předpokladem ovšem je, že mu taková pokuta byla pravomocně uložena. Toto ustanovení předpokládá, že stavební úřad – v souladu se svými zákonnými povinnostmi – přistoupí k uložení pokuty za přestupek.

Závěrem je pak vhodné upozornit obecně na to, že při vyměřování správního poplatku za dodatečné povolení stavby se postupuje podle odlišného bodu, který upravuje vyšší správní poplatky za dodatečné povolení (srov. Sazebník – ČÁST I. Položka 18. bod. 12. zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).

Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), přináší podstatnou redukci aktů, které jsou stavební úřad oprávněny vydávat. Jednak se jedná o redukci aktů, jimiž se stavby umisťují a povolují (např. zrušení územního souhlasu, společného souhlasu, ohlášení, atd.), jednak jde o redukci aktů, kterými se stavby dávají do trvalého užívání (právě o zrušení kolaudačního souhlasu).

Podle nového stavebního zákona lze tedy stavbu dát do trvalého užívání pouze na základě kolaudačního rozhodnutí. Kolaudační souhlas tak, jak jej dnes upravuje zejména ust. § 122 stavebního zákona č. 183/2006 Sb., již nový stavební zákon neupravuje a nebude možné jej na základě nového stavebního zákona vydávat.

V této souvislosti je vhodné poznamenat, že – byť praxe stavebních úřadů někdy byla odlišná a nesprávná – kolaudační souhlas v rámci své „výrokové části“ jako úkon podle části čtvrté správního řádu nemohl nikdy obsahovat podmínky. Vydával-li stavební úřad kolaudační souhlas, nemohl tzv. zkolaudovat „s podmínkami“. V případech, kdy stavební úřad chtěl stanovit podmínky, musel usnesením rozhodnout o provedení kolaudačního řízení. Toto celý postup při uvedení stavby do užívání příliš nezjednodušovalo.

Nový stavební zákon upravuje kolaudační řízení v ust. § 230 a násl. nového stavebního zákona. Je vhodné upozornit na to, že obsahové náležitosti kolaudačního rozhodnutí stanovuje kromě ust. § 235 nového stavebního zákona též ust. § 197 odst. 1 a odst. 2 a správní řád jako obecný právní předpis.

Co se týče účastníků kolaudačního řízení, byl zvolen stávající „minimalistický“ okruh. Dle ust. § 231 nového stavebního zákona se jedná o pouze o stavebníka a vlastníka stavby. Vlastník pozemku, na němž je stavba umístěna, tedy není účastníkem kolaudačního řízení, byť dosavadní stavební zákon č. 183/2006 Sb. např. v období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2020 tak stanovil. Nicméně nový stavební zákon za účelem zjednodušení postupu, kdy vlastník pozemku bude účastníkem řízení o povolení záměru, již s vlastníkem pozemku jako účastníkem řízení nepočítá.

Za těchto okolností lze předpokládat, že vedení kolaudačního řízení, jehož okruh účastníků je stanoven taxativně, nebude o poznání problematičtější než vydání kolaudačního souhlasu dle dosavadní právní úpravy.