Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) vymezuje drobné stavby ve své příloze č. 1, na kterou výslovně odkazuje ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) nového stavebního zákona.

V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že podle ustanovení § 171 nového stavebního zákona drobné stavby nevyžadují povolení. Vzhledem k tomu, že se drobné stavby nepovolují, taktéž se drobné stavby dle ustanovení § 230 nového stavebního zákona nekolaudují. Ustanovení § 230 odst. 4 nového stavebního zákona výslovně uvádí, že drobnou stavbu lze užívat jen k účelu, ke kterému je určena svým charakterem.

Zásadní je pak ustanovení § 73 odst. 2 věta druhá nového stavebního zákona, která výslovně stanoví, že drobné stavby lze realizovat pouze v souladu s územně plánovací dokumentací. Je tedy jednoznačně stanoveno, že drobné stavby musí být v souladu mj. s územním plánem vaší obce.

Dle ustanovení § 250 odst. 1 písm. h) nového stavebního zákona pak platí: „Stavební úřad nařídí stavebníkovi nebo vlastníkovi stavby odstranit stavbu, pokud je prováděna nebo byla provedena v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací.“ Jedná se tedy o důvod, pro které je stavební úřad povinen vést řízení o nařízení odstranění stavby, tedy řízení z moci úřední.

Ze strany vaší obce lze tedy zvážit podání podnětu podle ustanovení § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu příslušnému stavebnímu úřadu. V rámci podnětu lze doporučit v souladu s ustanovením § 42 správního řádu, abyste požádal o informaci, jak bylo s takovým podnětem naloženo. Na základě takového podnětu by mělo být ze strany stavebního úřadu zahájeno řízení z moci úřední o nařízení odstranění stavby.

Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), ve svém ust. § 225 odst. 1 obsahuje speciální právní úpravu ve vztahu k zákonu č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dle ust. § 90 správního řádu správní orgán – včetně stavebního úřadu při postupu podle stávajícího stavebního zákona č. 183/2006 Sb. – může o odvolání rozhodnout některým z taxativně stanovených způsobů:

1. Jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné:

a)      napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a řízení zastaví;

b)      napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání;

c)      napadené rozhodnutí nebo jeho část změní (za podmínek dle ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu);

2. Jestliže odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, napadené rozhodnutí zruší a řízení zastaví;

3. Neshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí.

Podle ust. § 225 odst. 1 nového stavebního zákona platí: „Dojde-li odvolací správní orgán k závěru, že napadené rozhodnutí vydané v řízení o žádosti je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní.“

Citované ustanovení nového stavebního zákona má tedy – i v souladu s příslušnou pasáží důvodové zprávy – za cíl omezit „paletu“ možností postupu odvolacího orgánu v odvolacím řízení. Jedná se o projev tzv. apelačního principu správního řízení. Ačkoliv úmysl zákonodárce je poměrně jasný, lze poznamenat, že některé odborné názory poukazují na to, že právní úprava není dokonalá a je otázkou, zda skutečně en bloc znemožňuje odvolacímu orgánu napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání (srov. např. Vedral, Josef. Apelační princip v novém stavebním zákoně, 2023, ASPI).

Každopádně dotaz směřuje na aplikovatelnost ust. § 225 odst. 2 nového stavebního zákona v řízeních, která byla zahájena do 30. 6. 2024, avšak odvolání bylo podáno po 1. 7. 2024. V takovém případě by se mělo aplikovat ust. § 330 odst. 1 nového stavebního zákona, dle něhož platí: „Řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů.“

Toto ustanovení je třeba aplikovat též v případě odvolacího řízení ve správním řízení, které bylo zahájeno na základě žádosti do 30. 6. 2024 (tj. byla-li tato žádost podána nejpozději 30. 6. 2024), tudíž ve správních řízeních na žádost, které byly zahájeny do 30. 6. 2024, může odvolací orgán napadené rozhodnutí nadále zrušit a věc vrátit k novému projednání, neboť stávající stavební zákon č. 183/2006 Sb., jenž bude v souladu s ust. § 330 odst. 1 nového stavebního zákona aplikován, obdobné omezení odvolacího orgánu neobsahuje, a tedy odvolací orgán může rozhodnout některým ze způsobů uvedených v ust. § 90 správního řádu.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) poměrně zpřísnil podmínky pro dodatečné povolení stavby. Podle ustanovení § 256 odst. 1 nového stavebního zákona platí:

„(1) Stavbu lze dodatečně povolit, pokud povinný prokáže splnění podmínek podle § 193 a

a) stavba nevyžaduje rozhodnutí o povolení výjimky ze zákazů podle jiného právního předpisu,

b) stavba nevyžaduje povolení výjimky z požadavků na výstavbu a

c) povinný uhradil ve stanovené lhůtě pokutu za přestupek podle tohoto zákona spočívající v tom, že provedl stavbu bez povolení nebo v rozporu s ním, byla-li uložena.“

Dotaz směřuje k písm. c) citovaného ustanovení nového stavebníka zákona. Podmínkou pro dodatečné povolení stavby je pouze případ, kdy byla pokuta již pravomocně povinnému uložena. Pak ji lze vnímat jako relevantní podmínku pro dodatečné povolení stavby. Samo o sobě vedení přestupkového řízení nepostačuje pro to, aby stavební úřad mohl vymáhat tuto podmínku po povinném.

Nadto s ohledem na znění zákonné úpravy je vhodné dodat, že ani případné vedení přestupkového řízení není předběžnou otázkou ve smyslu ustanovení § 57 správního řádu, tudíž stavební úřad nemůže přerušit řízení o dodatečné povolení stavby z důvodu vedení přestupkového řízení.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.), upravuje plánovací smlouvy v ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona. Podle ustanovení § 130 odst. 1 nového stavebního zákona je to veřejnoprávní smlouva uzavřená mezi stavebníkem a obcí, městskou částí hlavního města Prahy nebo krajem nebo vlastníkem veřejné infrastruktury, jejímž obsahem je vzájemná povinnost stran poskytnout si součinnost při uskutečnění ve smlouvě uvedeného záměru a postupovat při jeho uskutečňování ujednaným způsobem. Plánovací smlouva pak může dle ustanovení § 130 odst. 2 obsahovat i úpravu práv a povinností z oblasti soukromého práva. Bližší obsahové náležitosti pak upravuje ustanovení § 131 nového stavebního zákona. Jedná se tedy o veřejnoprávní smlouvu se soukromoprávními prvky.

Správní řád upravuje veřejnoprávní smlouvy v ustanovení § 159 až § 170, přičemž tato právní úprava se použije subsidiárně. Správní řád rozlišuje tři typy veřejnoprávních smluv:

1. veřejnoprávní smlouvy koordinační (§ 160 správního řádu), které mezi sebou uzavírají vykonavatelé veřejné moci za účelem plnění svých úkolů;
2. veřejnoprávní smlouvy subordinační (§ 161 správního řádu), které mezi sebou uzavírají správní orgán a osoba, která by byla účastníkem správního řízení;
3. veřejnoprávní smlouvy mezi subjekty soukromého práva (§ 162 správního řádu), které mezi těmi, kdo by byli nebo kdo jsou účastníky správního řízení, a týkající se převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností.

Vzhledem ke shora uvedenému členění ve správním řádu je zřejmé, že plánovací smlouvy jsou veřejnoprávní smlouvy sui generis, tedy jde o typ výslovně neupravený ve správním řádu. Svojí povahou totiž nejsou ani smlouvami koordinačními, ani subordinačními ani mezi subjekty soukromého práva.

K uzavření plánovací smlouvy ve smyslu ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona pak není třeba souhlasu stavebního úřadu, neboť stavební úřad není smluvní stranou a souhlas stavebního úřadu nový stavební zákon nepředpokládá. Skutečnost, že došlo k uzavření plánovací smlouvy, by měla být zveřejněna v národním geoportálu územního plánování dle ustanovení § 130 odst. 3 nového stavebního zákona.

Závěrem je vhodné zdůraznit, že plánovací smlouva podle ustanovení § 130 nového stavebního zákona nemá nic společného s veřejnoprávními smlouvami podle dosavadního stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb.), kterými byly nahrazovány úkony stavebního úřadu. Dle ustanovení § 4 odst. 1 věta třetí a čtvrtá dosavadního stavebního zákona totiž platilo: „Stanoví-li tak tento zákon, mohou orgány územního plánování a stavební úřady uzavřít s žadatelem veřejnoprávní smlouvu místo vydání správního rozhodnutí. Tím nesmí být dotčena práva a oprávněné zájmy dotčených osob a zájmy dotčených orgánů.“ Takovými veřejnoprávními smlouvami byly veřejnoprávní smlouvy nahrazující územní rozhodnutí dle ustanovení § 78a dosavadního stavebního zákona a nahrazující stavební povolení dle § 116 dosavadního stavebního zákona. Tyto veřejnoprávní smlouvy byly příkladem smluv subordinačních. Nicméně to nemá nic společného s plánovacími smlouvami podle nového stavebního zákona.

Podle ustanovení § 34a odst. 1 písm. a) stavebního zákona obecní stavební úřad vykonává působnost stavebního úřadu ve věcech záměrů, u kterých nevykonává působnost Dopravní a energetický stavební úřad, krajský stavební úřad nebo jiný stavební úřad.

Dopravní energetický stavební úřad vykonává působnost stavebního úřadu podle ustanovení § 33 stavebního zákona u staveb vyhrazených a staveb s nimi souvisejících, a krajský stavební úřad vykonává působnost stavebního úřadu ve věcech uvedených v ustanovení § 34 stavebního zákona.

Podle ustanovení § 34a odst. 2 stavebního zákona vykonává působnost obecní stavební úřad obce s rozšířenou působností, pokud je součástí záměru:

• bytový dům,
• silnice II. a III. třídy,
• místní komunikace,
• veřejně přístupná účelová komunikace,
• technická infrastruktura, která je součástí distribuční soustavy v elektroenergetice nebo plynárenství,
• vodní dílo.

Sítí elektronických komunikací jsou podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích): „přenosové systémy, bez ohledu na to, zda jsou založeny na trvalé infrastruktuře nebo jsou centralizovaně kapacitně řízené, nebo nikoli, a popřípadě i spojovací nebo směrovací zařízení a jiné prostředky, včetně neaktivních síťových prvků, které umožňují přenos signálů po vedení, rádiovými, optickými nebo jinými elektromagnetickými prostředky, včetně družicových sítí, pevných sítí okruhově nebo paketově komutovaných včetně internetu, mobilních sítí, sítí pro rozvod elektrické energie v rozsahu, v jakém jsou používány pro přenos signálů, sítí pro rozhlasové a televizní vysílání a sítí kabelové televize, bez ohledu na typ přenášené informace,“.

Jelikož stavba sítě elektronických komunikací není uvedena mezi vyhrazenými stavbami v příloze č. 3 ke stavebnímu zákonu, ani mezi záměry uvedenými v ustanovení § 34 stavebního zákona, k jejichž povolení je příslušný krajský stavební úřad, je k jejich povolení příslušný obecní stavební úřad, a to jak obce s rozšířenou působností, tak pověřených obecních úřadů a úřadů stanovených vyhláškou č. 130/2024 Sb., o stanovení obecních stavebních úřadů.

Příslušnost k povolení této sítě se bude odvíjet od skutečnosti, zda bude stavba sítě elektronických komunikací samostatnou stavbou či bude součástí souboru staveb.

Pokud bude předmětem žádosti pouze stavba sítě elektronických komunikací, pak k jejímu povolení bude příslušný obecní stavební úřad pověřeného obecního úřadu nebo úřadu stanoveného vyhláškou č. 130/2024 Sb., o stanovení obecních stavebních úřadů.

Pokud bude síť elektronických komunikací součástí souboru staveb, pak bude k jejímu povolení příslušný

• obecní úřad obce s rozšířenou působností, pokud součástí záměru bude také stavba uvedená v ust. § 34a odst. 2 stavebního zákona, a soubor staveb nebude obsahovat stavbu hlavní, k níž je příslušný krajský stavební úřad nebo Dopravní a energetický stavební úřad,
• krajský stavební úřad, pokud bude příslušný k povolení stavby hlavní v souboru staveb,
• Dopravní a energetický stavební úřad, pokud bude stavba sítě stavbou související s vyhrazenou stavbou, nebo pokud bude příslušný k povolení stavby hlavní v souboru staveb.

Ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, podle něhož je Dopravní energetická stavební úřad nadřízeným správním orgánem krajského stavebního úřadu ve věcech staveb technické infrastruktury pro elektronické komunikace, nemá na výše uvedené vliv, neboť toto ustanovení pouze stanoví příslušnost nadřízeného správního orgánu v případě, pokud krajský stavební úřad povoluje v rámci souboru staveb síť elektronických komunikací, nebo pokud nadřízený správní orgán v pochybnostech určí, že pro vedení řízení o povolení sítě elektronických komunikací je příslušný krajský stavební úřad.

Dále je nutné upozornit, že podle ustanovení § 2i odst. 1 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, nevyžadují rozhodnutí o povolení záměru přípojky elektronických komunikací do délky 100 metrů, a podle ustanovení § 2i odst. 2 téhož zákona se k užívání staveb infrastruktury elektronických komunikací nevyžaduje kolaudační rozhodnutí.