Nový stavební zákon, tedy zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), stanovuje poměrně přísné podmínky pro dodatečné povolení stavby. Toto se celkově projevuje i na možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby.

Dle ust. § 255 odst. 1 nového stavebního zákona platí: „V oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby stavební úřad poučí povinného o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. V případě, že ve stanovené lhůtě nebude žádost podána, nelze stavbu dodatečně povolit. Byla-li žádost o dodatečné povolení podána před zahájením řízení o odstranění stavby, platí, že byla podána v okamžiku zahájení řízení o odstranění stavby. Byla-li žádost o dodatečné povolení zamítnuta, nelze podat žádost o vydání nového rozhodnutí.“

Jedná se o lhůtu prekluzivní, tedy nelze po jejím uplynutí podat žádost o dodatečné povolení stavby. Podmínkou pro počátek běhu této lhůty je oznámení zahájení řízení o nařízení odstranění stavby a poučení o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Právní následek nepodání žádosti o dodatečné povolení stavby ve stanovené lhůtě pak řeší věta druhá citovaného ustanovení.

Na tomto místě je vhodné připomenout, že již podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „dosavadní stavební zákon“), judikatura správních soudů dospěla k závěru o tom, že i tato lhůta obsažená v ust. § 129 odst. 2 dosavadního stavebního zákona od 1. 1. 2013 je lhůtou procesní propadnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2023 č.j. 3 As 260/2020-42).

Nový stavební zákon – obdobně jako dosavadní stavební zákon – stanoví, že byla-li žádost o dodatečné povolení stavby podána před zahájením řízení o odstranění stavby, platí, že byla podána v okamžiku zahájení řízení o odstranění stavby. Není tedy vyloučeno, že bude žádost podána bezodkladně, např. po provedené kontroly dle ust. § 291 a násl. nového stavebního zákona apod.

Nový stavební zákon ovšem vylučuje možnost po zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby podát žádosti o vydání nového rozhodnutí, což dosavadní stavební zákon umožňoval. Došlo-li tedy dle dosavadního stavebního zákona k zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby a toto rozhodnutí nabylo právní moci, řada stavebníků zkoušela podat novou žádost s využitím institutu nového rozhodnutí. Toto již dle nového stavebního zákona možné nebude.

Dle dosavadního stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.) bylo primárním smyslem institutu autorizovaného inspektora nahrazení stavebního povolení postupem podle § 117 dosavadního stavebního zákona. Zároveň dle dosavadní právní úpravy mají svoji roli i v oblasti kolaudace stavby, neboť stavebník může podle § 122 odst. 6 dosavadního stavebního zákona doložit žádost o vydání kolaudačního souhlasu odborným posudkem (certifikátem) autorizovaného inspektora, přičemž v takovém případě stavební úřad může od závěrečné kontrolní prohlídky stavby upustit a vydat kolaudační souhlas na základě tohoto posudku.

V novém stavebním zákoně (zákoně č. 283/2021 Sb.) je činnost autorizovaných inspektorů primárně upravena v samostatné části osmé. Dle § 276 odst. 1 pak autorizovaný inspektor vydává posudky pro účely kolaudace staveb. Dle § 276 odst. 2 nového stavebního zákona pak autorizovaný inspektor vydává na žádost stavebníka posudek pro účely posouzení souladu projektové dokumentace pro provádění stavby s dokumentací pro povolení stavby a s jejími změnami a s požadavky na výstavbu, popřípadě s technickými předpisy a technickými normami. Nový stavební zákon tedy nepočítá s tím, že by autorizovaní inspektoři mohli nahrazovat povolení stavebního úřadu či jiný obdobný akt vydávaný ve formě rozhodnutí. Taktéž lze zmínit i jeho případnou expertní roli ve smyslu § 284 odst. 7 nového stavebního zákona na základě výzvy stavebního úřadu (a na náklad stavebního úřadu).

Ve vztahu ke kolaudaci nadále platí, že v případě, že je posudek autorizovaného inspektora předložen, je podle § 234 odst. 2 nového stavebního zákona na stavebním úřadu, zda závěrečnou kontrolní prohlídku stavby provede nebo nikoliv a spolehne se na posudek zpracovaný autorizovaným inspektorem. Jedná se o fakultativní podklad, kterým stavební úřad není bez dalšího vázán. Stavební úřad je nadále vázán zásadou materiální pravdy dle § 3 správního řádu, tedy je povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) upravuje souhlas vlastníka v ustanovení § 187. Je-li stavebníkem vlastník pozemku nebo stavby, na nichž má být záměr uskutečněn, nebo je-li oprávněn k realizaci záměru z práva stavby nebo ze služebnosti, není třeba souhlas vlastníka řešit, neboť takovou skutečnost ověří stavební úřad z katastru nemovitostí (není-li stavba předmětem evidence v katastru nemovitostí, lze dle § 187 odst. 1 nového stavebního zákona doložit čestné prohlášení).

Pakliže stavebník nemá právní titul tak, jak je předpokládáno shora, a není-li pro získání potřebných práv stanoven zákonem účel vyvlastnění, musí stavebník předložit souhlas vlastníka pozemku či stavby. Obsahové náležitosti pak stanoví § 187 odst. 3 nového stavebního zákona.

Podrobnější úpravu oproti dosavadnímu stavebnímu zákonu (zákon č. 183/2006 Sb.) pak nový stavební zákon stanoví ve vztahu k problematice zpětvzetí souhlasu a upravuje též to, kdo a za jakých podmínek uděluje tento souhlas v případě podílového spoluvlastnictví a bytového spoluvlastnictví.

Stavebník doloží souhlas vlastníka, který je zapsán v katastru nemovitostí ke dni podání žádosti. Nový stavebník zákon reaguje na dosavadní nežádoucí praxi zpětvzetí těchto souhlasů tak, že souhlas vlastníka pozemku nebo stavby nelze vzít zpět po podání žádosti o povolení záměru. Nicméně pro to, aby stavebník neměl „bianco“ souhlas bez jakýchkoliv limitací, nový stavební zákon stanoví, že dojde-li po podání žádosti k podstatné změně záměru, je možné záměr povolit pouze tehdy, doloží-li stavebník souhlas s upraveným záměrem. Samozřejmě bude vždy na individuálním posouzení toho, co je podstatná změna záměru, což vždy bude muset posoudit stavební úřad, jelikož ten buď bude nový souhlas vlastníka s upraveným záměrem vyžadovat, nebo nebude.

Ve vztahu k podílovému spoluvlastnictví nový stavební zákon výslovně stanoví, že pro povolení záměru postačuje souhlas dvoutřetinové většiny všech spoluvlastníků podle výše jejich podílů. Tímto samozřejmě není nahrazen soukromoprávní souhlas pro realizaci stavby, avšak pro účely povolení záměru bude takový souhlas dvoutřetinové většiny všech co do výše podílů dostatečný.

Nový stavební zákon pak upravuje odchylně též případ bytového spoluvlastnictví, neboť v takovém případě postačí pouze souhlas společenství vlastníků jednotek a pokud společenství vlastníků jednotek nevzniklo, pak postačí souhlas správce.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.), upravuje plánovací smlouvy v ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona. Podle ustanovení § 130 odst. 1 nového stavebního zákona je to veřejnoprávní smlouva uzavřená mezi stavebníkem a obcí, městskou částí hlavního města Prahy nebo krajem nebo vlastníkem veřejné infrastruktury, jejímž obsahem je vzájemná povinnost stran poskytnout si součinnost při uskutečnění ve smlouvě uvedeného záměru a postupovat při jeho uskutečňování ujednaným způsobem. Plánovací smlouva pak může dle ustanovení § 130 odst. 2 obsahovat i úpravu práv a povinností z oblasti soukromého práva. Bližší obsahové náležitosti pak upravuje ustanovení § 131 nového stavebního zákona. Jedná se tedy o veřejnoprávní smlouvu se soukromoprávními prvky.

Správní řád upravuje veřejnoprávní smlouvy v ustanovení § 159 až § 170, přičemž tato právní úprava se použije subsidiárně. Správní řád rozlišuje tři typy veřejnoprávních smluv:

1. veřejnoprávní smlouvy koordinační (§ 160 správního řádu), které mezi sebou uzavírají vykonavatelé veřejné moci za účelem plnění svých úkolů;
2. veřejnoprávní smlouvy subordinační (§ 161 správního řádu), které mezi sebou uzavírají správní orgán a osoba, která by byla účastníkem správního řízení;
3. veřejnoprávní smlouvy mezi subjekty soukromého práva (§ 162 správního řádu), které mezi těmi, kdo by byli nebo kdo jsou účastníky správního řízení, a týkající se převodu nebo způsobu výkonu jejich práv nebo povinností.

Vzhledem ke shora uvedenému členění ve správním řádu je zřejmé, že plánovací smlouvy jsou veřejnoprávní smlouvy sui generis, tedy jde o typ výslovně neupravený ve správním řádu. Svojí povahou totiž nejsou ani smlouvami koordinačními, ani subordinačními ani mezi subjekty soukromého práva.

K uzavření plánovací smlouvy ve smyslu ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona pak není třeba souhlasu stavebního úřadu, neboť stavební úřad není smluvní stranou a souhlas stavebního úřadu nový stavební zákon nepředpokládá. Skutečnost, že došlo k uzavření plánovací smlouvy, by měla být zveřejněna v národním geoportálu územního plánování dle ustanovení § 130 odst. 3 nového stavebního zákona.

Závěrem je vhodné zdůraznit, že plánovací smlouva podle ustanovení § 130 nového stavebního zákona nemá nic společného s veřejnoprávními smlouvami podle dosavadního stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb.), kterými byly nahrazovány úkony stavebního úřadu. Dle ustanovení § 4 odst. 1 věta třetí a čtvrtá dosavadního stavebního zákona totiž platilo: „Stanoví-li tak tento zákon, mohou orgány územního plánování a stavební úřady uzavřít s žadatelem veřejnoprávní smlouvu místo vydání správního rozhodnutí. Tím nesmí být dotčena práva a oprávněné zájmy dotčených osob a zájmy dotčených orgánů.“ Takovými veřejnoprávními smlouvami byly veřejnoprávní smlouvy nahrazující územní rozhodnutí dle ustanovení § 78a dosavadního stavebního zákona a nahrazující stavební povolení dle § 116 dosavadního stavebního zákona. Tyto veřejnoprávní smlouvy byly příkladem smluv subordinačních. Nicméně to nemá nic společného s plánovacími smlouvami podle nového stavebního zákona.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) upravuje jak institut zkušebního provozu, tak i předčasného užívání. V obou případech dochází k tomu, že tyto instituty mají dočasnou povahu s tím, že nový stavební zákon stanoví maximální dobu trvání.

Předčasné užívání upravuje ustanovení § 236 nového stavebního zákona, přičemž může být povoleno nejdéle na dobu 1 roku a musí být splněny kumulativně podmínky stanovené zákonem. Stavebník o předčasné užívání požádá, stavba není dokončena, stavbu lze užívat a neohrozí se tím bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí. Účastníkem řízení, jejímž předmětem je předčasné užívání, je stavebník a vlastník stavby. Po dokončení stavby bude stavebník nucen přistoupit buď ke zkušebnímu provozu, nebo ke kolaudaci vlastní stavby.

Zkušební provoz je upraven v ustanovení § 237 nového stavebního zákona, přičemž ten může být povolen buď z moci úřední (byla-li tato podmínka zahrnuta v povolení stavby), nebo na základě žádosti stavebníka. Smyslem a účelem zkušebního provozu je ověření funkčnosti dokončené stavby, nelze jej tedy nařídit v případě staveb, které nejsou dokončeny. Účastníkem řízení je – obdobně jako v případě předčasného užívání – vlastník stavby a stavebník. Nový stavební zákon pak výslovně stanoví, že po ukončení zkušebního provozu stavebník požádá o vydání kolaudačního rozhodnutí (srov. § 237 odst. 6 nového stavebního zákona). V případě povolení zkušebního provozu může tento být povolen nejdéle na dobu 1 roku.

Stanovená roční délka předčasného užívání, resp. zkušebního provozu, není maximální, neboť dle ustanovení § 238 odst. 3 nového stavebního zákona může být jejich délka v době jejich trvání prodloužena, a to i opakovaně. Nový stavební zákon pouze stanoví, že v takovém případě nemůže přesáhnout celkovou dobu trvání 3 roky, v případě vyhrazených staveb (upravených v Příloze č. 3 nového stavebního zákona) pak 10 let.