Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) ukládá v ustanovení § 193 odst. 1 písm. a) stavebnímu úřadu povinnost posuzovat to, zda je záměr v souladu s územně plánovací dokumentací. Nový stavební zákon – obdobně jako dosavadní stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb.) – mezi územně plánovací dokumentace řadí:

• územní rozvojový plán;
• zásady územního rozvoje;
• územní plán;
• regulační plán.

První územní rozvojový plán – někdy označován jako tzv. nultý – byl vydán usnesením vlády České republiky ze dne 28. 8. 2024 č. 581, přičemž je dostupný v Národním geoportálu územního plánování (https://uzemniplanovani.gov.cz/dokumenty-pro-celou-cr). Tento první územní rozvojový plán byl pořizován na základě přechodných ustanovení, a to nejprve na základě přechodného ustanovení zákona č. 403/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jimiž byl novelizován dosavadní stavební zákon, a následně podle ustanovení § 319 nového stavebního zákona. Jedná se tedy o územně plánovací dokumentaci, která vznikla na základě obsahu zásad územního rozvoje jednotlivých krajů a politiky územního rozvoje.

Podle ustanovení § 319 odst. 5 nového stavebního zákona pak platí, že: „Pro první územní rozvojový plán se § 73 odst. 2 a 3 tohoto zákona nepoužije do doby vydání změny, která jej uvede do souladu s požadavky podle tohoto zákona.“

Na základě citovaného přechodné ustanovení tedy platí, že tento první územní rozvojový plán se nepoužije do doby vydání první změny, která jej uvede do souladu s požadavky nového stavebního zákona. Toto pravidlo přitom platí jak pro územní plánování, tak i pro posuzování záměrů.

První územní rozvojový plán tedy není závazný pro posuzování záměrů podle nového stavebního zákona, a to až do doby své první změny, která územní rozvojový plán uvede do souladu s novým stavebním zákonem.

Podle § 169 odst. 5 dosavadního stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.) bylo umožněno žadateli, aby si vybral, zda žádost o povolení výjimky z požadavků na výstavbu podá samostatně, nebo bude podána žádost o povolení výjimky společně s žádostí o územní rozhodnutí, stavební povolení či v rámci jiného řízení podle stavebního zákona, které s příslušným řízením souvisí a se kterým by řízení o povolení výjimky bylo stavebním úřadem spojeno. V praxi to tedy nezřídka kdy žadatelé řešili tak, že nejprve požádali o povolení výjimky a pakliže jim je výjimka povolena, následně přistoupili k vlastní žádosti o povolení záměru.

Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.) tuto koncepci a možnost volby žadatele (stavebníka) nepřebírá. Dle § 228 nového stavebního zákona totiž platí:

„(1) Je-li k povolení záměru nezbytná výjimka z požadavků na výstavbu, rozhoduje o výjimce stavební úřad v řízení o povolení záměru.

(2) Žádost o výjimku z požadavků na výstavbu je součástí žádosti o povolení záměru a obsahuje uvedení, o jakou výjimku se žádá, a její odůvodnění.“

Nový stavební zákon tedy vylučuje, aby žádost o povolení výjimky byla projednána samostatně. Taková žádost musí být vždy součástí žádosti o povolení záměru, přičemž s tímto řešením počítají i formuláře v rámci vyhlášky č. 149/2024 Sb., o provedení některých ustanovení stavebního zákona (viz např. Příloha č. 3, kde je stanoven formulář pro povolení stavby).

Podal-li stavebník samostatně žádost o povolení výjimky z požadavků na odstupové vzdálenosti podle nového stavebního zákona, aniž by podal žádost o povolení záměru, stavební úřad není oprávněn takovou žádost projednávat a rozhodovat o ní. V takovém případě se jedná o žádost zjevně právně nepřípustnou (§ 228 nového stavebního zákona toto řešení vylučuje), tudíž by stavební úřad měl řízení o takové žádosti zastavit postupem podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.