Ze stavebního zákona nevyplývá, že by tyto areálové rozvody nevyžadovaly povolení záměru. Jsou součástí např. stavby rodinného domu, jsou na pozemku rodinného domu a nic nebrání jejich povolení současně se stavbou rodinného domu. Pokud se jedná např. o rozvody k retenční nádrži či domovní čistírně odpadních vod je na místě je povolit.

Tato skutečnost vyplývá i ze starého stavebního zákona a nový stavební zákon na ní nic nemění. Ne vždy se totiž jedná o areálové či vnitřní rozvody, vše je nutné vyhodnotit podle druhu těchto rozvodů, např. vodovodní přípojka dle § 3 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů, je „úsekem potrubí od odbočení z vodovodního řadu k vodoměru, a není-li vodoměr, pak k vnitřnímu uzávěru připojeného pozemku nebo stavby“, tedy může být zaústěna až do objektu a areálový rozvod na pozemku objektu se žádný nenachází.

Novelizací nového stavebního zákona (zákon č. 283/2021 Sb.), která byla provedena zákonem č. 23/2025 Sb., skutečně dochází ke změně ustanovení § 34a odst. 2 nového stavebního zákona.

Část devátá Čl. XI zákona č. 23/2025 Sb. mění s účinností od 1. 1. 2026 ustanovení § 34a odst. 2 nového stavebního zákona následovně:

„Působnost stavebního úřadu ve věcech záměru bytového domu, silnice II. a III. třídy, místní komunikace, veřejně přístupné účelové komunikace, technické infrastruktury, která je součástí distribuční soustavy v elektroenergetice nebo plynárenství, sítí elektronických komunikací, vodního díla, u něhož nevykonává působnost stavebního úřadu krajský stavební úřad a souboru staveb, jehož jsou tyto záměry součástí, vykonává obecní stavební úřad obce s rozšířenou působností; § 37 odst. 3 se pro určení příslušnosti stavebního úřadu nepoužije.“ [vyznačeno tučně a podtrženě]

Fakticky to tedy znamená, že od 1. 1. 2026 budou i sítě elektronických komunikací spadat pod zvláštní působnost stavebních úřadů na úrovni obcí s rozšířenou působností tak, jak je tomu v případě dalších taxativně stanovených staveb.

Dotaz pak směřuje zjevně k tomu, zda se i v případě této novelizace bude aplikovat ustanovení § 330 odst. 3 nového stavebního zákona. Nicméně zákonodárce v případě zákona č. 23/2025 Sb. takové řešení nezvolil. Čl. XII Přechodné ustanovení zákona č. 23/2025 Sb. totiž stanoví: „Řízení a jiné postupy týkající se sítí elektronických komunikací zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“

V případě elektronických komunikací tedy bude platit, že se budou řízení o povolení sítí elektronických komunikací dokončovat podle dosavadních právních předpisů. Fakticky tedy bude platit, že veškerá zahájená řízení do 31. 12. 2025, tedy podané žádosti, budou dokončeny též dalšími obecními stavebními úřady, tedy pověřenými obecními úřady a obecními úřady, které stanoví Ministerstvo pro místní rozvoj vyhláškou č. 130/2024 Sb., o stanovení obecních stavebních úřadů, ve znění pozdějších předpisů.

S ohledem na ustanovení § 334a nového stavebního zákona (zákon č. 283/2021 Sb.) jsou ustanovení § 130 a násl. regulující plánovací smlouvy jako veřejnoprávní smlouvy ve smyslu nového stavebního zákona aplikovatelná až od 1. 7. 2024.

Je tedy zřejmé, že uvedená „plánovací smlouva“ uzavřená dne 20. 5. 2024 nemohla být uzavřena jako veřejnoprávní ve smyslu ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona. Jedná se tedy o smlouvu uzavřenou za platnosti a účinnosti starého stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb.).

Starý stavební zákon obdobnou regulaci neobsahoval. Přechodné ustanovení § 327 odst. 1 nového stavebního zákona, které stanoví: „Plánovací smlouvy uzavřené podle zákona č. 183/2006 Sb. se posuzují podle dosavadních právních předpisů.“ se týká pouze plánovacích smluv typicky vázaných na regulační plány, přičemž toto ustanovení nijak nedopadá na „plánovací smlouvy“ uzavřené v době platnosti a účinnosti starého stavebního zákona. Tím, že starý stavební zákon neupravoval plánovací smlouvy – obdobně jak činí nový stavební zákon – jako veřejnoprávní, je nutné je posoudit jako soukromoprávní uzavřené podle občanského zákoníku (zpravidla půjde o tzv. inominátní smlouvy ve smyslu ust. § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, případně smlouvy smíšené obsahující např. prvky smlouvy o dílo apod.).

Přijetím nového stavebního zákona a jeho účinností se na režimu oněch soukromoprávních „plánovacích“ smluv nic nezměnilo, tudíž nelze na ně aplikovat ustanovení nového stavebního zákona regulující plánovací smlouvy, a to ani ta ustanovení, která mají dopad na postup správních orgánů v řízení (např. nepřípustnost námitek či nepřípustnost odvolacích námitek).

Smlouvu označenou jako „plánovací“ uzavřenou do 30. 6. 2024 nelze považovat za plánovací smlouvu ve smyslu nového stavebního zákona, tedy ji nelze ani obdobným způsobem aplikovat.