S ohledem na ustanovení § 334a nového stavebního zákona (zákon č. 283/2021 Sb.) jsou ustanovení § 130 a násl. regulující plánovací smlouvy
jako veřejnoprávní smlouvy ve smyslu nového stavebního zákona aplikovatelná až od 1. 7. 2024.
Je tedy zřejmé, že uvedená
„plánovací smlouva“ uzavřená dne 20. 5. 2024 nemohla být uzavřena jako
veřejnoprávní ve smyslu ustanovení § 130 a násl. nového stavebního zákona. Jedná se
tedy o smlouvu uzavřenou za platnosti a účinnosti starého stavebního zákona (zákona č. 183/2006 Sb.).
Starý stavební zákon obdobnou
regulaci neobsahoval. Přechodné ustanovení § 327 odst. 1 nového stavebního zákona,
které stanoví: „Plánovací smlouvy uzavřené podle zákona č. 183/2006 Sb. se
posuzují podle dosavadních právních předpisů.“ se týká pouze plánovacích
smluv typicky vázaných na regulační plány, přičemž toto ustanovení nijak
nedopadá na „plánovací smlouvy“ uzavřené v době platnosti a účinnosti
starého stavebního zákona. Tím, že starý stavební zákon neupravoval plánovací
smlouvy – obdobně jak činí nový stavební zákon – jako veřejnoprávní, je nutné
je posoudit jako soukromoprávní uzavřené podle občanského zákoníku (zpravidla
půjde o tzv. inominátní smlouvy ve smyslu ust. § 1746 odst. 2 občanského
zákoníku, případně smlouvy smíšené obsahující např. prvky smlouvy o dílo
apod.).
Přijetím nového stavebního zákona
a jeho účinností se na režimu oněch soukromoprávních „plánovacích“ smluv nic
nezměnilo, tudíž nelze na ně aplikovat ustanovení nového stavebního zákona
regulující plánovací smlouvy, a to ani ta ustanovení, která mají dopad na
postup správních orgánů v řízení (např. nepřípustnost námitek či
nepřípustnost odvolacích námitek).
Smlouvu označenou jako
„plánovací“ uzavřenou do 30. 6. 2024 nelze považovat za plánovací smlouvu ve
smyslu nového stavebního zákona, tedy ji nelze ani obdobným způsobem aplikovat.